Na zahraničním serveru postcrossing.com se mnou vyšel rozhovor o dubáncích a pohlednicích. Tak jsem si jej dovolil přeložit do češtiny pro české fanoušky. Přeji příjemné počtení.
Petr Václavek je tvůrcem Dubánků, oblíbených postaviček v komunitě Postcrossingu i daleko za jejími hranicemi.
Petr si letos na podzim udělal pauzu od své práce, aby se s námi podělil o to, jak začínal s focením dubánků, nechal nás nahlédnout do svého tvůrčího procesu a ukázal nám pohlednicové samolepky (!) s Dubánky, které letos představil.
Popisujete Dubánky jako šťastnou náhodu. Když jste pro své děti tvořil lesní postavičky, došly vám kaštany, a tak jste začal používat žaludy. Kdy vám došlo, že jde o nápad, který může mít širokou, dokonce celosvětovou popularitu?
Ano, bylo to přesně tak – Dubánci vznikli úplnou náhodou. Došly nám kaštany, ale na zahradě jsme měli spoustu žaludů, tak jsem použil ty. Jejich popularitu jsem si poprvé uvědomil, když jsem sdílel první fotky na sociálních sítích – všichni je milovali a byly to jedny z mých nejúspěšnějších příspěvků. Ale trvalo mi ještě rok, než jsem si naplno uvědomil, jak moc jsou oblíbení. První rok jsem vytvořil jen dvě nebo tři figurky, ale o rok později jsem jich začal dělat víc a od té doby tvořím pravidelně. Největší úspěch měl samozřejmě Dubánek na záchodě, který doslova obletěl svět (alespoň na internetu).
Co podle vás nejvíce vystihuje Dubánky?
Hravost, zvědavost, rošťáctví, vtip… a zase rošťáctví. Dubánci jsou lesní bytosti, které obývají dubové lesy od nepaměti (někdy je můžete zahlédnout v přírodě, ale jsou velmi plaší a umí se skvěle schovat). Zároveň jsou ale – alespoň někteří z nich – velmi zvědaví, a tak pozorují lidský svět a snaží se ho napodobit. Ne vždy jim to ale vyjde úplně správně, což často vede ke spoustě komických situací, které rád zachycuji na fotografiích.
Jak se nápad dostane z vaší hlavy až k finálnímu obrázku? Která část procesu bývá nejnáročnější nebo nejzdlouhavější?
Někdy je ten proces docela zdlouhavý – od prvotního nápadu to může trvat i několik let, protože mám nápadů hodně a neustále přibývají. Abych je dostal z hlavy a nezapomněl na ně, zapisuji si je – vlastně si je spíš skicuji – do sešitu. A pak si jednou za čas nějaký nápad vezmu a zrealizuji ho: podle skici postavím Dubánka, vezmu ho do lesa nebo na jiné pěkné místo, tam ho vyfotím a doma pak fotky upravím ve Photoshopu.
Nejnáročnější část je pokaždé něco jiného – někdy je to samotná výroba Dubánka, jindy slepení jeho rekvizit (kolo, motorka, lucerna…), a někdy je nejtěžší focení. Jen kvůli hledání vhodného místa v lese jsem už naběhal desítky kilometrů. Občas je potřeba fotku hodně upravit ve Photoshopu, protože ani digitální fotografie není všemocná (nebo jsem ji prostě špatně vyfotil).
Ale všechny tyto fáze mě baví a mám radost, když výsledek potěší fanoušky.
Zjistěte více o Petrově procesu při tvorbě jedné fotografie.
Existuje nějaká fotka, která má obzvlášť vtipný nebo překvapivý příběh vzniku?
Je zajímavé, že i po osmi letech si stále pamatuji, kde jsem každou fotku pořídil, včetně příběhu, který k ní vedl. Mnoho fotek vzniklo během procházek s mojí nejmladší dcerou v kočárku – když se po obědě chystala ke spánku, naložil jsem ji do kočárku, vzal si Dubánky a foťák a vyrazil do lesa. Cestou jsem hledal pěkná místa na focení a jakmile usnula, zastavil jsem a fotil Dubánky.
Věrná kopie legendární české motorky – Jawa 250
Dubánkům jsem vytvořil už několik dopravních prostředků. Začal jsem kolem (protože jsem vášnivý cyklista), pak přišla koloběžka, skateboard a nakonec mě napadla motorka. Ale chtěl jsem, aby byla dokonalá, a tak jsem si našel plány historické české motorky Jawa 250 a slepil její věrnou kopii. Byla to asi nejnáročnější Dubánčí rekvizita – slepování mi zabralo 10 hodin, ale výsledek za to stojí!
Scéna, kterou jsem vůbec neplánoval!
Když jsem fotil návod na výrobu halloweenských dýňových dekorací pro dětský časopis Tečka, jednomu z Dubánků upadla ručička. Takže jsem hned využil situace a nafotil hororovou scénu, která rozhodně nebyla v původním plánu. Aspoň si děti dají větší pozor na prsty, až budou dlabat dýně!
Moje nejznámější a nejoblíbenější fotka
Moje nejznámější a asi i nejoblíbenější fotka je Dubánek sedící na záchodě a čtoucí noviny. Když jsem fotil sérii tábornických pohlednic, napadlo mě, že bych mohl „záchoďáka“ znovu využít! Stačilo jen vyrobit kadibudku a nová vtipná scéna byla na světě!
První pohlednice s Dubánkem
Toto byla jedna z prvních Dubánčích pohlednic. Jeden pohlednicový nadšenec a majitel e-shopu s pohledy mě tehdy přemluvil, abych vytvořil pár návrhů s Dubánky. Když jsem mu řekl, že pohlednice už se moc nepoužívají, ukázal mi Postcrossing. Byl jsem nadšený a hned jsem se ho zeptal, co by na pohlednici mělo být, jaký motiv by se uživatelům líbil nejvíc. Odpověděl mi: „No, něco s poštou, třeba schránka.“ Hned jsem si vzpomněl, že jsem pár dní předtím stavěl v lese s dětmi malé domečky pro Dubánky, tak jsem doma slepil schránku, pár dopisů a pohlednic z březové kůry a šel to nafotit.
Jak vznikla vánoční pohlednice s Dubánky?
Jednou mě oslovil časopis s tím, že by rád udělal článek o Dubáncích a že by mohli být i na obálce. Jenže šlo o vánoční vydání, takže chtěli něco s vánoční tematikou – a napadl je betlém.
Vzal jsem to jako výzvu a náramně si to užil. Nejvíc mě bavilo focení ve tmě a nasvětlování scény. Výsledek byl dokonalý a dodnes je to jedna z nejkrásnějších vánočních pohlednic.
Jak vypadá vaše studio?
Možná vás překvapím, ale žádné studio nemám. Dubánky většinou vyrábím večer doma, přímo v obýváku na stole, když už manželka i děti spí. Mám klid na práci a nikdo mě neruší. Jen úklid po půlnoci bývá trochu náročnější – při práci totiž používám spoustu krabiček s materiálem a nejrůznější nástroje, které pak musím zase uklidit na místo.
Nejdůležitějším nástrojem je samozřejmě tavná pistole – je neuvěřitelné, co všechno se s ní dá vytvořit. Dokonce jsem s ní kdysi s nejmladší dcerou vyráběl plyšáky, protože mě nebavilo je šít jehlou. :) Další nezbytností je ostrý nůž nebo zahradnické nůžky. Ale někdy přijde vhod i lupénková pilka, pilka na železo, malá frézka nebo pájka.
Pokud mě někdy přistihnete, jak večer lepím Dubánky, možná vás překvapí, jak často se dívám do zrcadla a zkouším jejich pózy na sobě – chci, aby výsledek vypadal co nejpřirozeněji. Někdy mi stačí zrcadlo, jindy hledám inspiraci v různých fotografiích na internetu.
Dubánci vypadají jednoduše. Ale k vytvoření jejich světa je potřeba řada dovedností – práce se dřevem, fotografie, design… Se dřevem jste se učil pracovat v dílně svého otce, pak jste vystudoval softwarové inženýrství a stal se programátorem a webdesignérem. Kdy se k tomu přidala fotografie? A stále pracujete jako designér?
Jako dítě jsem rád pomáhal tátovi v temné komoře při vyvolávání rodinných fotek, ale sám jsem se tehdy do focení nepustil. Fotografie mě začala zajímat až po vysoké škole, když jsem pracoval jako senior front-end developer v nadnárodní firmě a na trh se dostaly první cenově dostupné digitální fotoaparáty.
Někdy v roce 2003 jsem si pořídil digitální ultrazoom Olympus C730 s úžasným 3megapixelovým rozlišením a 10× optickým zoomem. Byl to pro mě malý zázrak a okamžitě jsem se zamiloval do digitální fotografie – sledoval jsem spoustu fotografických webů, nechával si své snímky hodnotit a postupně se učil fotit pořádně.
Moje fotky se lidem líbily a často jsem slýchal, že bych se tím mohl živit. Tak jsem zkusil nahrát své snímky na fotobanky a byl překvapený, jak dobře se prodávaly. Večery jsem postupně trávil rozšiřováním svého fotobankového portfolia, a později jsem začal přidávat i vektorové ilustrace, protože se prodávaly ještě lépe a zároveň mě jejich tvorba bavila.
Postupem času jsem si focením a ilustracemi vydělal víc než v korporátu, a tak jsem přešel na volnou nohu. Dnes mě fotobanky stále živí, občas dělám grafiku na zakázku a samozřejmě nějaké peníze přinesou i Dubánci – ale pořád je beru hlavně jako kreativní dobrodružství, které dělám pro radost.
Jaký máte vztah k poště a jak se v průběhu let vyvíjel?
Poštu mám moc rád – vždycky je to překvapení, co mi přistane ve schránce a kdy to dorazí.
Když jsem objevil Postcrossing, přišlo mi to jako skvělý nápad a nadchlo mě to! S dětmi jsme už takhle poslali několik pohlednic do světa. Tak držím palce, aby poštovné příliš nezdražovalo a aby Postcrossing vzkvétal i do budoucna.
Co je postcrossing? Postcrossing je celosvětová hra, kde si lidi posílají pohlednice naslepo. Prostě se přihlásíte, dostanete adresu a posíláte pohled třeba do Kanady, Německa nebo klidně na Nový Zéland. Za každou odeslanou pohlednici jednu od někoho dostanete. Více jsem se o tomto fenoménu rozepsal v článku Postcrossing – procestujte s pohlednicemi celý svět.
A ještě něco navíc – letos jsem připravil speciální Postcrossingovou sadu samolepek s Dubánky na zdobení pohlednic. Možná se někomu budou líbit.
Na co jste hrdý mimo projekt Dubánků?
Rozhodně na své děti!
Máme tři a jsou neskutečně šikovné. Nejstarší syn jde v mých programátorských stopách a obě dcery jsou neuvěřitelně kreativní – takže mám své vlastní pokračovatele Dubánků.
Dubánci se objevili na pohlednicích, kalendářích, samolepkách, tričkách, v knížkách i hrách. Co je čeká dál? A co vy?
Pohlednice, kalendáře a trička dělám už roky – přišlo mi škoda nechat fotky jen na internetu. Takhle se Dubánci dostanou víc do reálného světa a pozná je spousta dalších lidí. Kromě českého e-shopu jsem proto postupně spustil i obchod na Zazzlu, abych splnil přání zahraničních fanoušků. A samozřejmě jsem vytvořil i anglickou verzi webu.
V posledních letech se víc věnuji knihám. Začal jsem spolupracovat s úspěšnou autorkou dětských knih Klárou Smolíkovou, a tak postupně vznikly tři knížky s příběhy Dubánků pro děti (Dubánek a tajný vzkaz, Dubánek ve světě lidí a Dubánek a noční bouře). Je to úplně jiná práce – musím si přečíst text a pak nafotit scény podle příběhu.
Autorku jsem nijak neomezoval v tom, co je a není možné nafotit, takže mě čekalo hodně výzev, o kterých jsem si myslel, že je ani nezvládnu. Například jsem fotil letící ptačí hnízdo s ještěrkou a Dubánkem, nebo Dubánka se psem, jak prchá pod zemí krtčími chodbami před bojovými žížalami. Ale nakonec jsem všechno zvládl! A pokud se mi podaří najít nakladatele v zahraničí, tyto krásné knihy by mohly vyjít i v angličtině.
Vlastně už jednu v zahraničí vydanou knihu – dvojjazyčnou (anglicko-francouzskou) Acorn Elves – the lovely creatures from Petr Václavek. Neobsahuje ale dětské příběhy, je to sbírka mých fotek s krátkými popisky v obou jazycích, rozhovorem a návodem na lepení a focení Dubánků.
Co čeká Dubánky v budoucnu?
Jednou bych je moc rád viděl v animovaném filmu nebo seriálu. Už roky na tom pracuji s jednou českou firmou, ale je to běh na dlouhou trať – to už člověk sám nezvládne.
Každopádně bych v příštích letech rád vytvořil i deskovou hru s Dubánky, a kdo ví – možná jednou i počítačovou hru. To by mohl být dobrý odrazový můstek k filmu!
Více o Petrovi a Dubáncích
