Vítězná dubánčí povídka o kole

Před 14 dny jsem zde vyhlásil soutěž o nejlepší dubánčí příběh k fotce dubánka a duběnky na kole (úvodní stránka rodinného planovacího kalendáře). Dnes tu mám pro vás vítěze. Celkem mi přišly čtyři povídky a všechny byly moc pěkné, takže výběr byl nelehký. Nakonec jsem vybral tu od Pavla Máši a Zuzky Grujbárové. Ale protože i ty ostatní byly moc hezké, posílám ostatním autorům alespoň slevový kupón do dubánčího e-shopu a jejich práce později také zveřejním.

Teď už se ale pohodlně usaďte, pusťte se do čtení a do komentářů pak napište, jak se vám povídka líbila – zajímalo by mě jestli mám ve zveřejňování různých dubánčích příběhů pokračovat.

Dubánci na kole

V jednom starém hlubokém lese, do kterého se lidé odvážili jen zřídkakdy, žil malý Dubánek. Byl samotář a ostatním dubánkům se vyhýbal. Nebavilo ho běhat po lese a hrát si s větvičkami a jehličím, což jsou nejoblíbenější dubánčí volnočasové aktivity. Nejraději seděl celý den doma a četl si moudré a tlusté knihy o ekosystému a potravním řetězci. Zrovna když četl jednu takovouto knihu, která byla obzvláště moudrá a obzvláště tlustá, uslyšel zvenku jakési cinkání. „Copak tu nemůže být ani chvíli klid?“ rozzlobil se. Odložil knížku na stolek, vykouknul z okna a překvapením málem zkoprněl. Na pasece jezdilo kolo, na kterém seděla… Dubinka. Dubinka žila v sousedním stromě a Dubánkovi se vždycky moc líbila. Měla husté kučeravé vlasy, nohy štíhlé jako větvičky a krásné oříškové oči. A především byla neskutečně vtipná a chytrá. Dubánek si ji nikdy netroufl oslovit. Nevěděl, o čem by se s ní bavil a bál se, že by jí připadal nudný. Vždycky se snažil sám sebe přesvědčit, že to vůbec nevadí, protože s knížkami je mu stejně lépe. Jenže v hloubi duše věděl, že to není tak úplně pravda. A když nyní koukal, jak se Dubinka prohání po stráni, směje se a vesele cinká na zvonek bicyklu, nepřál si nic jiného než přidat se k ní. Jenže jak to udělat? Vždyť nemá kolo. A co hůř, ani žádné peníze, za které by si je koupil. Všechny utratil za knížky! Popuzeně se podíval na zapomenutý svazek na stole, příčinu jeho prázdných kapes, když v tom dostal nápad.

Právě díky této knize se dozvěděl, že jsou zvířata, která se živí žaludy. Těch je kolem jeho stromu přece plno a mohl by je zkusit prodat. Vyběhl ven a nasbíral velký pytel krásných zralých žaludů. Teď zbývá jen najít nějakého kupce. Vypravil se proto na cestu a štěstí mu přálo. Už za malou chvíli narazil na kozu černou jako úhel. Jmenovala se Miška a zrovna se pásla na kraji lesa. Svoje mléčko prodávala v nedaleké vesnici a jelikož neuměla číst a knížky ji tím pádem nijak zvlášť nezajímaly, maximálně jako příležitostné zpestření jídelníčku, peníze si šetřila a byla poměrně zámožná. A taky byla velice mlsná, jak už kozy většinou bývají, a na šťavnatých žaludech mohla oči nechat. Všechny koupila, naložila si pytel na záda a běžela s ním domů do chlívku, aby se do té dobroty pustila. Za okamžik už stál Dubánek na pasece se zbrusu novým kolem při boku a zavolal na Dubinku: „Ahoj Dubinko, to je náhoda. Jdu zrovna okolo s kolem a vidím, že tu jezdíš. Můžu se přidat?“ „Jasnačka! Nasedni a projedeme se,“ odpověděla mu vesele Dubinka a zacinkala na zvonek. Dubánek se zhluboka nadechl a chystal se vyskočit na kolo… Jenže si uvědomil, že neví, jak se na něj leze. Nikdy před tím na něm neseděl. Sedátko mu přišlo strašlivě vysoko. Co když spadne a udělá si před Dubinkou ostudu! Dostal strach a rozhodl se vzít do zaječích. „Jé, já zapomněl, že mám na kolech starou kůru. Musím ji napřed vyměnit, promiň, snad se spolu projedeme příště,“ vykoktal ze sebe a pospíchal pryč, aniž by počkal na odpověď.

„Nic není ztraceno,“ uklidňoval se Dubánek. „Nejprve se naučím na kolo nasedat, potom jezdit a až se k Dubince vrátím, oslním ji svým bezchybným jezdeckým uměním!“ Nelenil a odhodlaná slova se pokusil proměnit v činy. Ukázalo se ale, že to nebude tak jednoduché, jak doufal. Už jen bezbolestně naskočit na sedátko bylo náročné. Když se mu to na několikátý pokus přece jen podařilo, jeho trápení tím teprve začalo… Dubánek si myslel, že když už na kole jednou sedíte, jede to samo. Jenže ouha. Kolo se sice rozjelo, ale opravdu jelo spíše samo, než že by jeho pohyb dokázal Dubánek jakkoli usměrňovat. Kolo se viklalo ze strany na stranu, Dubánek zpanikařil, ztratil rovnováhu, pustil řídítka a svalil se na zem. Naštěstí dopadl do mechu a nikde se neodřel. Náladu mu to ale nezlepšilo. „Přece nejsem tak zadubený, abych nedokázal jezdit na kole!“ Rozčiloval se sám na sebe. Popadl kolo, vyskočil na ně a rozjel se. Po pár centimetrech ale znovu spadl. „Zadubený nejsem, ale asi mám úplně dřevěné ruce i nohy,“ naříkal a prohlížel si svoje nemotorné končetiny. V tom uslyšel zacinkání. „To je určitě Dubinka! Nesmí mě tady takto vidět!“ vyděsil se a rychle skočil do blízkého křoví.

Jenže to cinkaní nebyla Dubinka. Po lesní cestě kráčela koza Miška a čumákem prohrabovala popadané listí. Cinkal zvoneček, který měla zavěšený na obojku. Dubánek si oddychl a rozhodl se, že koze o svém problému řekne. Nikoho jiného, komu by se mohl svěřit, stejně neznal. Vyskočil z křoví, pozdravil svoji zákazníci a povyprávěl jí všechno, co se stalo až do jeho posledního pádu. „Já myslela, že máš tvrdší hlavu,“ řekla mu posměšně Miška, když jej vyslechla. „Tak ji zkus použít! Nic dobrého ti nespadne k nohám jen tak. Všechno si žádá čas a trpělivost, někdy i tvrdohlavost, kterou mají kozy i dubánci společnou. Podívej se na mě. Tvoje žaludy byly taková delikatesa, že jsem se vypravila do lesa a sama hledám další. Hrozně moc jich je ale červivých. Musím to zkoušet pořád dokola, ale nakonec vždycky najdu nějaký čerstvý… a šťavnatý…“ Miška větu nedokončila, protože ji úplně ovládla představa pochoutky, o které mluvila. Zase začala vyčmuchávat v porostu a ničemu kolem sebe už nevěnovala pozornost. Dubánek pochopil, že z kozy už nic dalšího nedostane. Její radě ale naštěstí porozuměl. Nesmí se vzdát, trpělivost přináší žaludy! Vzal kolo a zase na něj vyskočil…

Několik dní poté se Dubinka vypravila na nákup. Když vyšla že svého stromu, uslyšela cinkání. Z ničeho nic před ní zastavilo kolo, na kterém seděl Dubánek. „Ahoj Dubinko, vidím, že se někam chystáš. Jedu náhodou kolem, a tak mě napadlo, jestli se nechceš svést?“ „Jasně, že ano. Už jsi sehnal novou kůru na kola?“ zeptala se ho pobaveně, ale i trochu ironicky Dubinka, takže Dubánek zaváhal, jestli o jeho problémech s ježděním náhodou neví. Ale jak by mohla? „Ano, chvíli to trvalo, protože objednávám kůru zásadně ze sousedního bukového lesa. Je dražší, ale nejlepší,“ prohlásil s hranou sebejistotou a mávl rukou, aby jeho kamarádka naskočila. Dubinka ho s úsměvem poslechla a nechala se vzít do náruče. „Tak kam to bude?“ otázal se Dubánek. „Za lesem žije jedna koza, Miška, moje kamarádka, každý den od ní kupuji mléko. A teď prý je mimořádně smetanové díky jakési žaludové dietě,“ mrkla na Dubánka. Ten se začervenal, ale než stačil opět vykoktat nějakou hloupost, Dubinka se rozesmála a on se k ní přidal. Pak už se konečně rozjeli. Při jízdě si šťastný Dubánek říkal, že i když jsou knížky moc fajn a dokážeme se z nich dozvědět mnohé důležité věci, občas je dobré vystrčit nos ze stromu. Svět je plný dubánků, každý z nich má svůj jedinečný příběh a byla by obrovská škoda přijít o spoustu legrace při jejich poznávání.

Zuzka Grujbárová & Pavel Máša